ZLOST - jako nepřijatá část mého já

VZTEK, ZLOST A AGRESIVITA tři aspekty mé osobnosti, které si odjakživa pamatuji, že sužují můj život. Už jako malinká si pamatuju, jak sedím na chodbě babičky činžáku (dokud mě ten vztek nepřejde, nebo dokud budu taková ošklivá, ošklivou mě totiž doma nemají rádi). Je až k nevíře, kolik věcí mě štve, vytáčí a frustruje, že si pamatuju jen pár záblesků čistého štěstí, záchvatů smíchu.

Obecně je k zamyšlení, co si z dětství pamatujeme a kolik si toho pamatujeme. Já si totiž nepamatuju skoro nic, ze školky, školy i gymplu. Svírá se mi žaludek, když to teď píši. Vím, že si otvírám svou 13. komnatu, Pandořinu skříňku, svůj stín. Každý ho máme a je to naprosto v pořádku, je naší součástí. Co znamená mít krásné a spokojené dětství? Proč události vnímáme, tak jak je vnímáme (a že každý vnímá události úplně jinak). Jak mám nyní opečovat tu malou nepokojenou holčičku ve mně? 

Mnoho témat ve mně rezonuje, postupným sebepoznáním se otvírá a vyžaduje péči. Poznávám a pracuju s enormním strachem, který je ve mně zakořeněný. Závist všechno všem bez racionálního důvodu. Srovnávání a soupeření. Nízká sebehodnota a mizivé sebevědomí. A taky tuna masek, aby to VŠECHNO nikdo nepoznal.

Jít s kůží na trh, protože každý řešíme TO NĚCO. Pokud chceme, je život proces sebepoznání ve všech situacích, protože nás každá může posunout vpřed. A ty co nejvíc brnkají na naše nejcitlivější struny jsou většinou ty s největším potenciálem na vnitřní transformaci a posun.

Ještě se neumím přijmout ve své celistvosti, vnímám mnoho situací, kdy cítím vnitřní pnutí a vnitřní konflikt, proto je pro mě téma sebepoznání a sebepéče velmi aktuální a mnohdy hodně bolavé. Vnímám však každý malý krůček vpřed, každý posun k sobě samé, k Jednotě. Být ve svém středu, makat na sobě  udržitelným způsobem a v souladu sama se sebou. A cítím za tuto cestu velikou vděčnost.

S láskou
V.